Obrázky




4
Poznámky


1 Rozhovor s Vladimírem Kočím: Selským rozumem za horizont nedohlédneme. Material times. Praha: Happy Materials, 2019, s. 33, ISSN 2464-742X.

2 SOLANKI, Seetal. Why materials matter: responsible design for a better world. 1. Munich: Prestel Verlag, 2018, s. 100. ISBN 978-3-7913-8471-9. 

3 FRANKLIN, Kate, a Caroline TILL. Radical matter: rethinking materials for a sustainable future. 1. London: Thames & Hudson Ltd, 2018, s. 87. ISBN 978-0-500-29539-7.

4 Upcyklace, recyklace, downcyklace






(C)
Recyklace



Recyklací se rozumí způsob přeměny materiálu/produktů na druhotnou surovinu. V tomto případě je odpad zpracováván na výrobky, materiály nebo látky pro původní nebo jiné účely. Recyklace se v hierarchii nakládání se vzniklým odpadem nachází až na čtvrtém místě.

Logisticky i energeticky se jedná o velmi náročný proces. Nemusí se tak vždy jednat o nejvhodnější variantu. Vhodná je pouze za předpokladu, že lze zpracovaný recyklát následně reálně aplikovat.

Obecně můžeme rozlišovat několik fází a druhů recyklace. Tvorbě recyklátu nezbytně předchází sběr a třídění odpadu. Pojem recyklace je v běžném diskurzu často zaměňován právě s aktem třídění, které řadíme k prvotní recyklační fázi. 

Pro samotnou výrobu recyklátů (druhá fáze) se v praxi využívají dva druhy recyklačního procesu, a to recyklace mechanická a recyklace chemická. 

Pokud se například plast recykluje pomocí mechanického procesu, jeho polymerní řetězce se zkracují a postupně se tak snižuje jeho kvalita. Proces mechanické recyklace lze s daným materiálem provádět pouze několikrát. Pokud je však plast recyklován chemickou cestou, rozkládá se na základní jednotky – monomery – proces tak lze opakovat do nekonečna. Chemická recyklace se tak ukazuje jako výhodnější, avšak zdlouhavější a energeticky náročnější. V každém případě je tak velmi podstatné zvážit, co se v kontextu výsledných produktů vyplatí. 

Podstatnou fázi procesu recyklace tvoří také moment definice konkrétního využití recyklátu (třetí fáze). Pokud se pouze vyrábí druhotná surovina a není definováno její smysluplné využití, jen se mrhá energií. 

Problematiku recyklace shrnuje v rozhovoru pro Material Times děkan VŠCHT v Praze Vladimír Kočí, který se zabývá již zmíněnou LCA analýzou:  

„Recyklaci bereme jako odpustky, jako alibi pro své plýtvání. Když z opadu něco vyrobíme, tak jako by nevadilo, že jsme ho vyrobili. Někteří výrobci tvrdí, že produkty vyrobili z odpadu, takže jsou ekologičtí, a ti, kteří vyrábějí primární produkt, zase hovoří o tom, že se jejich odpad dále využívá, takže jsou také ekologičtí. Oba se tak tváři, že žádný dopad není, což je samozřejmě nesmysl. Jistě, lépe odpadní materiál využít než zahodit, ale neměli bychom tím obhajovat existenci prvního výrobku. Měli bychom jít ještě o krok dopředu a předcházet vzniku odpadu. Navrhovat výrobky a služby tak, aby odpad nevznikal.“ 1

V kontextu recyklace můžeme rozlišovat další pojmy jako jsou upcyklace nebo downcyklace: 

U recyklovaných materiálů/produktů totiž můžeme pozorovat snižování (downcyklace) nebo naopak zvyšování hodnoty materiálu/produktu (upcyklace). Jako příklad upcyklace a zřetelného zvýšení hodnoty materiálu poslouží projekt Merdacotta (překládáno doslova jako „baked shit“) architekta Luca Cipellettiho. Toho oslovil majitel italské zemědělské farmy Gianantonio Locatelli dodávající mléko pro slavný sýr Grana Padano. Společně vymysleli, jak zpracovat enormní množství kravského trusu vznikajícího ve farmářství (konkrétně 100 tun denně). Trus vysušili a následně smíchali s toskánskou hlínou. Vznikl tak nový materiál, který je po vypálení podobný terakotě – proto název Merdacotta. Ironii ukrytou v takto vzniklém nádobí, které si zákazník hrdě postaví na slavnostní tabuli, snad není třeba vysvětlovat. Jak dodává autorka knihy Why Materials Matter Seetal Solanki: „Shit is the major problem facing our society today … perhaps Locatelli and Cipelletti’s zero-waste Merdacotta systém could be applied to human excrement too,...Because, after all, shit is material that everybody has to deal with.“2

Také v Holandsku nalezli způsob využití kravských exkrementů. Tým projektu Mestic, v čele s umělkyní Jalilou Essadi totiž dokáže proměnit hnůj v bioplasty, papír či textil. Essadi je také zakladatelkou Bioart Laboratories, organizace, která nabízí podnikatelům a tuzemskýcm vědcům přístup do biotechnické laboratoře, spolu s nástroji a poradenstvím v oblasti mezioborové spolupráce mezi vědou a kreativním průmyslem.3

Zda se jedná příklad upckylace nebo downcyklace, je v některých případech možné posoudit jen velmi těžce. Například značky outdoorového oblečení (Patagonia či Napapijri) prezentují kolekce triček a bund z recyklovaných PET láhví. Na první pohled se zdá, že se jedná o jasný případ zvýšení hodnoty konečného produktu. Avšak pokud se zhodnotí aspekty v kontextu cirkulace materiálu, takto vzniklé oblečení již není možno opětovně recyklovat na rozdíl od PET láhve, kterou je možno recyklovat opakovaně.