Jak náročné je zhodnotit ekologický dopad produktů?

1

Pokud jsem to správně pochopila, tak LCA se využívá pro srovnání variant výroby konkrétních produktů a vyhodnocení dopadu na životní prostředí. Můžete popsat průběh LCA na nějakém příkladu z poslední doby?

Vladimír: Pokud jde o projekty související s designem, tak v současné době zpracováváme databanku environmentálních vlastností materiálů pro design jako takový. Spolupracujeme na projektu s mým doktorandem, designérem z Fakulty architektury ČVUT Janem Kulhánkem. Vytváříme databázi materiálů, které se dají využívat v oblasti obalů a zaznamenáváme data týkající se jejich udržitelnosti. Jedná se o větší a obecnější projekt, protože řada designérů se nás ptá, z čeho má své produkty vyrábět, jestli je lepší tohle nebo něco jiného. Spolupracujeme také s matériO Prague, ale v tomto případě jsme rozptyl materiálů zúžili jen na obaly. Většinou pracujeme na konkrétních projektech pro určité firmy. Ať se jedná o obaly na pivo nebo na jogurty, zrovna mám na stole obalové materiály doplňků stravy. Poslední dobou se firmy snaží vymyslet ekologické nebo alespoň ekologičtější systémy výroby. Docela to teď frčí. No a my porovnáváme různé varianty a kombinace těch materiálů. V posledních měsících se hodně věnujeme potravinovým obalům či systémům balení pro distribuci a v logistice. Myslím, že je to perspektivní odvětví a rozhodně má budoucnost.

Jakým způsobem plánujete zmíněnou databázi obalových materiálů zpřístupnit? Je možné sledovat průběh projektu?

Vladimír: Stránky teprve připravujeme.

Představme si designéra/studenta, který se snaží a chce vytvořit vlastní firmu, vlastní produkt a chtěl by jeho výrobu i volbu materiálů přizpůsobit tak, aby jeho produkce byla udržitelná. Jak by měl ideálně postupovat?

Vladimír: Vím, že třeba v Americe, v některých rozvinutějších zemích, už součástí designérského studia bývají i nějací experti na LCA. Záleží potom na velikosti firmy a jejích finančních možnostech, zda si toho jednoho specialistu navíc mohou dovolit. U nás mám zatím zkušenost, že většinou na něj finanční prostředky nemají, a to ani nemusí být menší začínající designérské skupiny, ale i velké firmy. Proto spíš vyhledávají externí experty, kteří se LCA živí. V takovém případě doporučuji přijít se základním konceptem výroby nebo toho, co chcete dělat a ten dotyčný vám to dokáže nahrubo odhadnout, a hlavně ukázat směr, kterým by se to navrhování mělo podle LCA ubírat. V tuhle chvílí vám LCA neřekne, jakou přesnou hodnotu ty parametry mají, ale řekne, zda je lepší třeba optimalizovat technologii nebo dodavatelský řetězec daného materiálu. Pochopitelně to má i nějaké limity.

Třeba co se týče plastů, je stále otázka, co plasty v přírodě dělají. To s LCA vyčíslit neumíme. U nás na fakultě se dělají třeba i testy mikroplastů a s nimi související testy toxicity, ale pořád se nedá jasně říct, co to vlastně způsobí a jak moc je závažné, když hodíte PET láhev do lesa. Vzniká tam ideový i metodický problém. Jak určit co to znamená a jak moc je to závažné, ještě LCA vyčíslit neumí, byť se na tom pracuje. Když se naopak budeme bavit o emisi skleníkových plynů nebo konkrétních toxických látek, ty vyčíslit umíme. Jedna z věcí, na kterou nejvíce narážíme, je využití papíru vs. plastu. Plast nám vadí v tom, že spotřebovává suroviny, ale výroba je docela odladěná a většinou moc emisí neprodukuje (pakliže to není PVC nebo nějaké problémové plasty). Běžné plasty většinou ve výrobě zase tak výrazný negativní dopad nemají, jsou docela funkční ale problémem je právě to odpadové hospodářství, které se ještě neumí dostatečně dobře uchopit. Je asi dobře, že tomu předcházíme a snažíme se omezovat plasty v odpadech, ale zase nahrazovat je papírem za každou cenu mi tak dobré nepřijde. Protože proč vznikly plasty v obalech? No protože, jsme před 50 lety chtěli chránit lesy. Hledal se obal, který by to zvládnul, a přišlo se na plasty. My fungujeme v takových kyvadlech – z extrému do extrému. Řešením jsou v tuhle konkrétní chvíli opakovaně používané materiály, což zrovna ten plast může být. Dokážeme jej docela dobře opakovaně použít.

Jak moc je proces LCA analýzy ekonomicky náročný? Pokud se jedná o menší produkci.

Vladimír: Teď nedávno přišel s projektem kolega z fakulty architektury, a protože mi ten projekt přišel zajímavý nebo zábavný, tak se o tom s ním bavím a finance v tu chvíli neřešíme. Záleží, koho najdete, s kým tu spolupráci navážete. Jinak je ale detailní LCA studie pochopitelně drahá. Jedná se většinou o desítky až stovky tisíc, záleží na náročnosti. Na druhou stranu není to o tolik dražší, než když půjdete za statikem, aby vám udělal posouzení. U něj se také orientujete v podobných částkách. Když budete jako architekt potřebovat někoho speciálního, taky vyhledáte experta a bude to drahé. Z tohoto pohledu mi to pak o tolik dražší nepřijde.

Na druhou stranu si dovedu představit, když za mnou někdo přijde a řekne, že má výrobek, který váží 5 gramů polypropylenu, 3 gramy polyethylenu a je v něm kus papíru, tak tohle vše se dá namodelovat na obecných datech, když je mám k dispozici z předchozí práce. Pak je to otázka hodiny. Když ji pak vynásobíte nějakou průměrnou hodinovou mzdou, dostanete se na poměrně slušné peníze. Teď jsme třeba dělali řadu projektů na škole pro malé a střední podniky formou inovačních voucherů, ty se financovaly formou grantu. Nebo pracujeme na malých posouzeních, třeba pro plzeňské pivovary. Už jsme pro ně dělali něco dřív a teď jsem pro ně vypracovával právě něco jako databanku materiálů na obaly. To byla třeba otázka dvou dní.

Plzeňský pivovar a jeho optimalizaci obalového materiálu jsem zaznamenala před několika týdny. Takže to je vaše zásluha?

Vladimír: Právě odstranili hliníkovou součást, napočetli jsme totiž, že dělá docela dost.

To je skvělé a opravdu zajímavé. Jak jsme daleko od možnosti, že by se taková LCA mohla stát zavedeným standardem, alespoň částečně financovaným státem? Pochopila jsem, že některé státy analýzu využívají pro výpočty svého dopadu obecně.

Vladimír: Který stát máte na mysli? (smích) No tam je problém v tom, že stát, v podstatě jakýkoliv, ale rozhodně ten náš, tlačí na ekonomickou výhodnost pro určité zájmové skupiny. V jeho zájmu je, aby se hodně vyrábělo, protože z toho je hodně peněz pro stát, hodně prodávalo, protože z toho se hodně zaplatí na daních, a pak když je z toho hodně odpadu, tak se státu také více zaplatí. Protože platíte nějaké služby a z těch se zase něco odvádí. Nehledě na to, že skládkové a odpadové hospodářství jako takové, to je velký byznys. Tam se hraje opravdu o velké peníze. A o to stát, respektive vedení státu, stojí a nebude doporučovat taková opatření, aby bylo odpadu málo.

Takže zatím se to u nás moc nepochopilo, že ta udržitelnost je opravdu o ekonomickém nastavení. A bohužel od úvah o cirkulární ekonomice a nějaké státní dotaci jsme ještě strašně daleko. My jako technologové dokážeme vytvořit technologie na recyklaci na odstraňování odpadních surovin, ale vlastně se to ekonomicky nevyplácí. Protože jakou hodnotu má pro stát čistý nebo špinavý potok? Stejnou.

Lidé neumí oceňovat kvalitu životního prostředí. Takže peníze za vyčištění potoka jsou z pohledu klasické ekonomie vyhozené peníze. Ale to, že by se tím zvedla hodnota životního prostředí, to jsou přece opravdu velmi dobře investované peníze. Tak to ale bohužel obecně vnímáno není. Náš stát to neumí ekonomicky zhodnotit. No a jakmile přijde na určitá opatření, stát se k nim nepřiklání.

Toho jsme se dotkli s firmou Mattoni a zálohami na PET láhve. Netvrdím, že zálohy jsou úplně nejlepší řešení, že by to přineslo až tak velikou záchranu, ono to má zase nějaké své komerční pozadí. Princip toho, že firma poskytující službu – balenou vodu – nechce, aby obalový materiál po spotřebování obsahu zamířil přímo do odpadového hospodářství, ale snaží se o to, aby se jim tento materiál vrátil, je rozumná úvaha. Stát se proti tomu ale postavil. Postavili se proti tomu odpadáři. Uvažovat o tom, že by se u nás něco zálohovalo, bylo prostě tabu. Protože by najedou odpad, se kterým se počítá, nebyl, což je pro ně byznysově problém. V oblasti recyklace plastů se všechny žluté kontejnery a veškeré nakládání s plasty dotuje právě skrze PET láhve. Ty mají hodnotu, která se dá na trhu získat, a pokud spotřebitel láhev vyhodí a výrobce, který ji uvedl na trh na ni již nedosáhne, spadá to právě do odpadového hospodářství. Ti najednou mají něco, o co nechtějí přijít. Proto ministerstvo říkalo, že podpořit zálohování plastů nemohou, protože by najednou nebyly peníze na odstraňování jiných plastů. V tom momentě je to politické rozhodnutí, které vlastně respektuji a v tu danou chvíli je asi racionální. Prý by se tady pak všude válely plasty. Není tedy lepší to nechat tak, jak to je? Z krátkodobého hlediska asi ano, ale chtělo by to nějakou strategii a rozvíjení toho odvětví dál a jinak.

Vždy ale bude odvětví jako jsou ti skládkaři, kteří to podporovat nebudou a budou předkládat argumenty, které budou proti tomu. To se dá velmi jednoduše předvídat. Takže to mi přijde jako takový zajímavý aspekt. Protože jsem v tomhle případě nezávislý, nestranný, přijde mi zajímavé cirkulární hospodářství a fakt, že by materiály měly zůstávat co nejvíce a nejdéle uvnitř. Já jsem vlastně původně vodohospodář, takže balit pitnou vodu mi připadá absurdní. U nás obecně kromě nějakých výjimek máme kvalitní a pitnou kohoutkovou vodu. Takže v tom jsme se už vlastně úplně s výrobci (Mattoni) neshodli. Takže řešení by bylo – to je to proč jsem se začal věnovat designu, protože jsem si uvědomil, že řada výrobků a služeb se dá navrhnout jinak – navrhovat věci tak, aby odpady nevznikaly. Nebo tak, aby to byly odpady, které je možné lépe znovu využít. U té vody toho design zase tolik neovlivňuje – to může řešit spíš vodohospodář. Hlavně mi přijde důležité nepoužívat kompozity.

Dle konceptu cirkulární ekonomiky je nutné primárně vzniku zbytečných odpadů předcházet. Pokud však již nějaké vznikly, navrhovat a postupně přecházet na systémy zpětných odběrů, jak jste zmínil. Pokud hovoříme o kompozitech, těm se věnuje i část textů této platformy, která zdůrazňuje, že při vytváření kombinovaných materiálů je podstatné přemýšlet nad volbou správných kombinací složek (plniv a pojiv) z hlediska dalšího využití a recyklace či rozkladu. Nerozvážnou kombinací takových prvků právě bohužel často dochází k problémům, pokud se kombinují například v přírodě těžko rozložitelné či syntetické materiály s materiály přírodními. To může výrazně ovlivnit možnosti jejich oddělení při recyklaci nebo znemožnit jejich případnou rozložitelnost v půdě.

Vladimír: V této fázi je opravdu třeba, aby již ve fázi designu vývojáři uvažovali, jaké důsledky budou použité materiály mít na konci jejich užitné fáze. Řada kombinací materiálů je tvořena především s ohledem na jejich technické vlastnosti. To je samozřejmě klíčové, nicméně právě narůstající požadavky na možnosti recyklací mohou do fáze návrhů produktů vstoupit s novými podněty. Někdy chceme za každou cenu vyrábět výrobky z přírodních materiálů, ale aby splňovaly technické požadavky, tak je třeba spojíme epoxidovou pryskyřicí a to pak významně omezí následné využití těch přírodních materiálů. Zde bude třeba hodně zapracovat.

Co se týče eliminace negativních environmentálních dopadů obecně například v Dánsku existuje vysokoškolský obor Climate Change. V jednom z jejich praktických předmětů (Climate Solution) mají studenti za úkol přiděleným firmám a podnikům pomoci snížit jejich uhlíkovou stopu. Když se na problematiku podíváme z pohledu designu, v jednom z vašich rozhovorů jste zmínil, že doprava/distribuce produktu nepředstavuje tak velké procento negativního environmentálního dopadu. Jako příklad jste uváděl poklop na kanál (surovina se vyrábí v Austrálii, pak putuje do Hamburku a následně do ČR). Daleko větší podíl na negativním dopadu výrobku měla energetika. Napadají mě příklady začínajících designérů, kteří se snaží dovážet potřebný materiál alespoň ze sousedních zemí, pokud není možné je obstarat lokálně. Existují i nějaké obecnější rady nebo zavedené postupy, kterými se může designér řídit?

Vladimír: Dopravu je samozřejmě dobré snižovat a řešit, o tom žádná. Ale z pohledu LCA nehraje zase tak velikou roli. Zatím se nám nestalo, kromě nějakých speciálních projektů, že by to bylo nějak dominantní. I když se produkty nebo materiály dováží skoro napříč světem. Záleží však na tom, o jaký výrobek se jedná a jak dlouho má sloužit. Pokud mluvíme o nějakém litinovém prvku, který tady bude padesát let, byť je těžký, tak se ukazuje, že když jej můžete výhodně vyrobit někde jinde, tak rozdíl v té dopravě nehraje tak významnou roli. Klíčová je energetika a materiál. Z čeho je prvek/produkt vyrobený a jak moc je energeticky náročná výroba. Jaká je ta energetika jako taková.

Třeba hliník – který jsme měřili pro automobilový průmysl. Pokud je vyráběný někde v oblasti Blízkého východu, má skoro dvakrát větší uhlíkovou stopu než hliník vyráběný v Evropě. Což může být způsobeno využívanými technologiemi a energetikou. Zajímavá je také otázka konkurenční výhody. Je skvělé, že firmy začínají situaci sledovat a kladou větší důraz na ekologičtější výběr dodavatelů. A s tím jim právě můžeme pomáhat. Hledáme nižší možné negativní dopady. A to je dominový efekt. Proto začínají firmy zjišťovat, jaký dopad jejich výroba má, protože se z těchto výsledků stává nástroj konkurenceschopnosti.

Což je fantastická změna v ochraně životního prostředí. Ještě před pěti, deseti lety to tady vůbec nebylo. Ochranáři přírody byli ti, co se vážou na Šumavě ke stromům a všichni je chápou jako překážku. Situace se ale opravdu mění a firmy mohou brát ochranu přírody jako výhodu. Pokud ve firmě dokážete aplikovat nějaká opatření, která přírodu pomohou chránit, tak to byznysu může pomoct. V tu chvíli to je pro designéra a ekologa, jak my říkáme produktového ekologa, výhodné.

V kontextu mezioborového propojení designérů a jak vy říkáte produktových ekologů nebo vědců obecně vznikají v zahraničí skupiny a instituce (např. Neri Oxman a její Mediated Matter team na MIT), které tyto obory propojují. Různé typy takové spolupráce jsou i důležitou součástí studia designu v zahraničí (například v Británii nebo Nizozemí) a vidím v ní velký potenciál v boji za lepší/zelenější budoucnost. Neri Oxman například tvrdí, že při klasickém postupu vývoje a zkoumání věcí se obory jako je umění, věda, design a inženýrství setkávají na křižovatce: umění vyjadřuje, věda zkoumá, inženýrství vynalézá a design komunikuje. Jakou roli by podle vás mohl design plnit po boku vědy?

Vladimír: Přiznám se, že s touhle otázkou u nás taky bojujeme. Pochopitelně je to o lidech, ale tahle otázka míří do nějakých institucionálních podpor toho mezioborového systému. Vidím, že v tom jsou potíže. My jsme chemicko-technologická škola a doteď bylo LCA vnímáno jako něco divného, co sem nepatří. V poslední době ale máme více projektů a začíná být viditelnější zájem a nějaký dopad. Začíná se zviditelňovat rozměr a závažnost toho tématu. Dotace a podpory mezi univerzitami tady zatím moc nefungují, v tom vidím problém. Ale to chce čas. Je to stejné jako s ochranou životního prostředí obecně. Před třiceti lety jsme byli úplně jinde. Věci, které řešíme dnes už nám přijdou normální a automatické. Tenkrát byly vnímány jako tabu nebo nesmysly. Jako třeba třídění odpadů. Ne, že bych zastával třídění, které je nastaveno u nás, ale před dvaceti lety si lidé klepali na čelo a říkali, že nikdo třídit nebude a hle, třídí se. Chce to čas...