1

Eliška Knotková je designérka a zakladatelka ekodesignového studia Balance is Motion, a doktorandka na FTOP VŠCHT v Praze. Dlouhodobě se zabývá inovativními materiály a enviromentálními tématy. Působila také jako materiálová konzultantka a lektorka v centru pro inovativní materiály matériO Prague.

1 Foto: David Konečný







Hledání rovnováhy

Eliška Knotková



Eliško, můžeš prozradit, čemu přesně se v současnosti věnuješ?

Hledám cesty, jak propojit kreativní uvažování designérů s analytickým přístupem k datům, které vypovídají o environmentální udržitelnosti produktů. Myslím si, že právě střet těchto dvou přístupů je klíčový pro to, abychom ekodesign dokázali efektivně prosazovat a aplikovat v praxi. A v podstatě se toto téma prolíná jak mým pracovním světem, tak i tím výzkumným v rámci doktorského studia na FTOP VŠCHT. Jako designérka a následně materiálová konzultantka jsem se snažila zohledňovat environmentální aspekty designu, ovšem pro opravdu informované rozhodování mi často chyběla právě ta “tvrdá data”. Proto jsem se vrhla znovu do studia na škole, která snad od té umělecké nemůže být více vzdálená. A jsem za tuto příležitost moc vděčná. Celé to vnímám i jako takovou lekci v hledání rovnováhy. Protože v rámci designu je potřeba citlivě vyvážit hned několik zásadních aspektů – atraktivitu, funkčnost, environmentální a v neposlední řadě ekonomickou stránku. Proto nese naše ekodesignové studio jméno Balance is Motion. Myslím si, že nemůžeme očekávat, že tenhle komplexní problém jednou pro vždy vyřešíme a on zmizí. Je to o neustálém pohybu vpřed, o učení se a zkoušení.


Na vybraných vysokých školách jsi v rámci svého působení v matériO Prague přednášela o materiálech. Jak taková výuka probíhá? V předmětu s názvem Materiologie, učíte o materiálech obecně, nebo se zaměřujete na ty inovativní/rostoucí atd.? Dle mých informací je předmět na škole již řadu let a primárně se na nějakou udržitelnost neorientoval.

Výuka Materiologie se opravdu v posledních letech proměnila. Právě namísto předávání těch základnějších informací o jednotlivých materiálových skupinách se více zaměřila na širší kontext, který se materiality týká. Ovšem inovativní materiály byly součástí sylabu od počátků předmětu, jelikož je to i součást DNA matériO. V posledních letech jsme zjistili, že je studenty potřeba konfrontovat s tématy, na které je v zahraničí pozornost zaměřená už poměrně dlouho – ať už se jedná o environmentální udržitelnost, digitalizaci, wellbeing nebo cirkulární ekonomiku.


V posledních letech – věřím, že tvé působení na to mělo značný vliv – jsou přednášky matériO jediné, které se nějakým tématem odpovědnější tvorby zabývají. U stávajících designových oborů se odpovědný přístup řeší pouze při nárazových klauzurních zadáních. Máš povědomí o konkrétních designových oborech u nás, které by se zaměřovaly na inovativní materiály nebo ohleduplnější tvorbu obecně (kromě SSUD Eko textil)?

To popravdě bohužel nemám. A je to něco, na co bych se v budoucnu ráda zaměřila. Myslím si, že je potřeba přistupovat k výuce ekodesignu systematicky a umožnit i mezioborovou spolupráci studentů. 


Máš pocit, z ohlasů na tvé přednášky, že se mezi studenty zvedá zájem o odpovědnější přístup k jejich tvorbě a materiálové volbě? Co myslíš, že je motivuje?

Zájem studentů se určitě zvedá a řekla bych, že značně. Jednak se jich to téma dotýká osobně, cítí potřebu stát se součástí řešení a nikoliv problému. A zároveň je to i celosvětový trend. Kdyby ho ignorovali, ujel by jim ten příslovečný vlak. 


A co designérská scéna u nás obecně? V několika rozhovorech jsem zaznamenala, že čeští designéři mluví o tom, že český trh a výroba ještě nejsou adaptovány na to brát ekologický faktor jako dominantní aspekt. Z jednoduchého důvodu – není to ekonomicky možné. Jak nahlížíš na tento ekonomický problém? Myslíš si, že mezi většinovými spotřebiteli stále vyhrává levnější nad kvalitním a lokálním? 

To je do určité míry jistě pravda, ale zároveň bych vinu nerada vrhala pouze na spotřebitele. Naopak si myslím, že by zodpovědnost za environmentální stopu produktu měli nést především výrobci (potažmo designéři), jelikož mohou ve fázi vývoje produktu ovlivnit mnoho. 

A je možné vyvinout i environmentálně šetrnější řešení, které není pro uživatele finančně nedostupné. Většinou to ale vyžaduje radikální změnu uvažování nad produktem a redesign z pohledu jeho celého životního cyklu. Teoreticky může dojít i k finančním úsporám, například pokud se podaří některé výrobní procesy nebo třeba logistiku dopravy zefektivnit. 


Pokud hovoříme o designérské scéně u nás, mám někdy pocit, že se to greenwashingovými strategiemi jen hemží a nejekologičtěji smýšlející jedinci se svým přístupem explicitně nechlubí, právě naopak. Jak myslíš, že může zákazník, který je uvědomělý poznat, která firma/studio je opravdu odpovědné? 

To je bohužel problém nejen u nás, ale tak nějak globálně. Zatím neexistuje jednotný systém, který by zákazníka srozumitelně informoval o environmentálních aspektech daného výrobku nebo umožnil snadné srovnání několika výrobků mezi sebou. Samozřejmě existují různé typy eko značení, ale ty se od sebe liší a pro spotřebitele je komplikované se v nich zorientovat. Evropská unie připravuje jednotný systém eko značení PEF (Product Environmental Footprint), který by měl situaci zlepšit, tak uvidíme. 


Nedostáváme se tady trošku k nové designérské roli? Neměl by být designér takovým tlumočníkem? Který nejen že navrhuje produkty, ale vypráví pravdivý příběh o tom, jak takový produkt vzniká a jak s ním nakládat poté, co doslouží?

Myslím si, že tato role ani není nijak nová, stačí si přečíst knihu Victora Papanka ze 70. let, který tyto myšlenky prosazoval. Zároveň ale pokud chceme po designérech, aby byli takto transparentní, musí mít možnost získat informace, které jsou pro ně momentálně často nedostupné. Důležité je tedy prosazovat transparentnost napříč dodavatelskými řetězci. 


(Odpovědný) Designér se tak možná může stát i takovým guidem – a pomocí workshopů a open-source receptů předávat své zkušenosti a připravovat lidi neunavené životem na lokální DIY produkci. Co si myslíš o takových designérech jako je například Paula Nerlich, která se právě takovým přístupem živí  (projekt  HOME KITCHEN LAB)? 

Určitě to má svůj smysl. Je důležité, aby se lidé učili pracovat s “hmotou” a sami si alespoň občas zkusili něco vyrobit. Potřebujeme obnovit povědomí o tom, odkud se jednotlivé suroviny berou, jak je možné s nimi zacházet a kde následně skončí. A věřím, že osobní a taktilní zkušenost s materiály je pro toto uvědomění docela zásadní. Může překonat odcizení se od původu produktů, které se s příchodem průmyslové revoluce v naší společnosti rozmohlo. 


Pokud mluvíme o tom, jaké procesy a produkty můžeme považovat za ekologicky šetrné – může nám k takovému výpočtu posloužit LCA analýza? Můžeš prosím popsat svou vlastní zkušenost s LCA? A prozradit třeba nějaké obecné odpovědné tipy pro studenty designu?

Life Cycle Assessment je metoda s velkým potenciálem pro využití v designu, jelikož umožňuje vyčíslit dopady na životní prostředí, které má daný výrobek napříč celým životním cyklem. Bohužel v praxi je toto propojení zatím obtížné, především kvůli komplikovanému sběru dat, ze kterého vyplývá finanční i časová náročnost této metody. Ale věřím, že postupně se její aplikace bude stávat častější a samozřejmější. Ráda bych k tomu přispěla v rámci služeb, které poskytuje Balance is Motion i v rámci doktorského studia na VŠCHT, kde mám možnost toto téma více do hloubky zkoumat pod vedením experta na metodu LCA, pana docenta Vladimíra Kočího. Moje osobní zkušenost s LCA je taková, že často přináší nečekané výsledky. A v tom je její síla, jelikož ve světě, který je tak komplexní, už se nemůžeme spoléhat jen na naše domněnky a předpoklady. Je dobré mít nástroj, kterým je prověříme.



11. 5. 2021